Guanabara
cs / en / ru  | 

Zouk


Úplně prapůvodní tanec, který tomu všemu předcházel, se jmenuje Carimbo. Je to domorodý tanec, který patří k amazonskému folklóru (Brazílie) a tančil se po celá staletí. Ve své tradiční podobě je doprovázen bubny a při jeho tanci se žena snaží muže přikrýt svou sukní, přitom rotuje svým tělem a točí hlavou.

Působením času a vývojem hudby se z tance Carimbo zrodila Lambada. Stalo se tak na severovýchodě Brazílie ve městě jménem Porto Seguro, kde se pak i dále rozvíjela. Na konci 80. Let se Lambada stala celosvětově známá, díky kapele Kaoma, kterou doprovázeli brazilští tanečníci (hlavním tanečníkem byl Adilio Porto) a tančili při různých představeních a show. Po pár letech se Lambada přestala hrát, prý díky krizi. Nevím, jestli je to to, jak se všude říká, že Lambadu zakázali. To jsem nikde nenašla. Tím, že se přestala hrát, přestala se i tančit. Jelikož ale tanečníci byli zvyklí na jiné hudební styly, které obsahovaly základní Lambada rytmy, nepřestali a vyvíjeli tento tanec dál. Až objevili hudbu zouk, na jejíž rytmy se jim tančilo nejlépe. Skutečnost, že se najednou tančilo na hudbu, která je pomalejší, s většími pauzami a změnami v rytmu, se z Lambady stal tanec smyslnější, „tekutější“, vláčnější a krásnější. Neboli Lambazouk. Tento tanec nejvíc rozvíjeli tanečníci – Carioca (lidi z Ria de Janeira). Hodně improvizovali, měnili tempo a nalézali nové figury. Za otce a matku dnešního Lambazouku jsou považování Braz dos Santos a Patricia Cruz, jsou to asi nejlepší a nejdéle učící tanečníci na světě.

Pak přišly 90. léta a přelom 20. Století. S touto dobou přicházely nové hudební proudy. Funk, R’n’B, PoP a Reggaeton. Začalo se tančit ještě na pomalejší rytmy, než Lambazouk. Na scénu přichází Adilio Porto, otec dnešního zouku. Ten dal podobu dnešnímu zouku jako takovému. Fenomenální tanečník a lektor zouku, jeden z průkopníků a designerů tohoto tance.Samozřejmě je víc lidí, kteří se o rozvoj zouku zasloužili.


Salsa Cubana


SALSA je hudba, která byla ovlivněna mnoha kulturami. Vznikla na Kubě spojením rytmů původních indiánských obyvatel a rytmů, které sem přivezli španělští kolonizátoři a afričtí otroci. Svůj podíl na tom, jak salsa vypadá dnes, měla také hudba Latinské Ameriky – především Kolumbie, Venezuely, Panamy nebo Porto Rica.
Kolem roku 1917 byl na Kubě nejpopulárnějším národním tancem takzvaný Danzon. V té době se v Havaně také poprvé objevil hudební styl nazývaný kubánský Son (Son Cubano). Ten vyvolal na Kubě takové nadšení, že se stal okamžitě velmi populárním.
Danzon, který byl kubánským národním tancem už od roku 1879, se v té době hrál téměř všude. Son měl stejné prvky jako Danzon, ale právě zde se do kubánské hudby začlenily také africké hudební nástroje, které ji velmi oživily. Kubánští hudebníci byli velmi tvořiví a začali vyrábět vlastní hudební nástroje, tvořili kapely a utvářeli nové taneční choreografie.
A právě Son je tancem, který je dnes po celém světě nazýván salsou.
Ze salsy dále vznikl skupinový tanec zvaný Rueda de Casino, kde páry tančí v kruhu a na povel jednoho z tanečníků tančí všechny páry stejné figury a střídají partnery.
Slovo salsa (v překladu omáčka) bylo poprvé použito v Americe pro latinskoamerickou taneční hudbu v roce 1933, kdy kubánský hudební skladatel Ignacio Piñerio napsal píseň Échale Salsita (Přidej tam omáčku).
Píseň byla takto nazvána poté, co Ignácio ochutnal jídlo, kterému chybělo kubánské koření. Odtud se pak slovo salsa přeneslo na hudbu, která je velmi živá, strhující, „pálivá“ jako omáčka.
Salsa se začala šířit v Americe především kolem roku 1960, tedy po kubánské revoluci, kdy na Miami, do New Yorku a dalších měst přicházeli imigranti z Kuby. Velký podíl na rozšíření salsy ve Spojených Státech a po celém světě měla také nahrávací společnost Fania Records, kterou v roce 1964 založil Johnny Pacheco, a která dostala salsu do nahrávacích studií a do povědomí všech lidí.
Autor textu: Tereza Kaucká

Bachata


Bachata je hudební a taneční styl, který pochází z Dominikánské Republiky, kde vznikl někdy na začátku 20. století jako smutná, romantická hudba chudých předměstí (původní název amargue znamená "hořkost"). Zdrojem pro bachatu byly kubánský son a bolero (chatrakteristický kytarový zvuk) okřeněné o specifický afro karibský rytmus (viz. merengue). Behem Trujillovy diktatury i tato hudba podléhala přísné cenzuře.

Až do 90. let byla bachata považována za příliš vulgární a smutnou, než aby někdo počítal s jejím rozšířením mimo Dominikánu. Ale s přechodem k elektrické kytaře a kovovým strunám si bachata velmi brzy získala mezinárodní věhlas. Dnes je bachata na tanečních parketech minimálně stejně populární jako salsa nebo merengue. Interpreti jako Juan Louis Guerra, Aventura, Monchy Y Alexandra nebo Frank Reyes jsou dnes již světoznámí.

Zdroj textu: http://www.dancefactory.cz/bachata/